Srdcový rozhovor aneb jak mít šťastné vztahy

Otázkou JAK MÍT ŠŤASTNÉ VZTAHY – nejlépe se všemi-  jsem se zabývala dlouho. Přemýšlela jsem, proč na mě lidi reagují podrážděně, agresivně, zbrkle, neurvale, prostě negativně, když já jsem v jádru dobrý člověk a nikdy jsem záměrně nikomu neublížila. Proč mám život takový, jaký mám, proč mí rodiče se raději drží dál, hlavně, ať mají klid… proč vztahy se sestrami jsou tak chladné. Prostě jsem dlouho nechápala, jak to funguje. A na základě toho jsem se trápila. Protože v jádru duše, každý člověk touží po lásce a porozumění, po ŠŤASTNÝCH VZTAZÍCH, po přátelích, se kterými se může pobavit o všem a ideálně i po takovém partnerovi. Jenže skutečnost je často jiná.

Začala jsem to vše pomalu chápat a zabývat se vztahy (vlastně osobním rozvojem) v době, kdy můj syn onemocněl vážnou nemocí a já ZASE NECHÁPALA PROČ? ZA CO?  Přicházela jsem na příčiny mých „nesnází a problémů“ a zjistila, že je vše uloženo ve mně. No jo, vždyť už mi to začalo dávat smysl. Do té doby to smysl naprosto postrádalo a já se neměla čeho chytit. Připadalo mi, že svět je nespravedlivý, že jiní se mají lépe a vlastně o to ani nestojí. Bylo to šílené. Tehdy jsem taky pochopila, PROČ TEN MŮJ MANŽEL SE CHOVÁ JINAK, NEŽ JSEM HO POZNALA. No protože to bylo ve mně a on mi jen odrážel můj vnitřní stav, mou nespokojenost s životem a vlastně mě samotnou. Jen o tom taky sám nevěděl, že to dělá. Proč se „najednou“ stal z pozorného muže „nervák“. Odrážel mi to již můj první manžel a tenkrát jsem si to vůbec nespojila. Myslela jsem si, že to je výchovou v rodině. Ale když se tak začal chovat druhý manžel, už to bylo divné.  Tehdy jsem pochopila, jak je možné, že si vlastně ženy hledají ten STEJNÝ typ mužů, i když toho jednoho opustily. No protože si ten problém nesou v sobě. Ne v tom muži, kterého se zbavily. Je to jako vytloukat klín klínem. Dokud nepochopí, proč se ten náš protějšek chová a reaguje tak, jak se chová, tak se nic v jejich životě nezmění. A s muži je to stejné. Vždycky si najdeme to ÚŽASNÉ ZRCADLO, které nás bude učit a ukazovat nám, na čem je potřeba zapracovat. A lidi, kteří nás nejvíce štvou, jsou naši úplně nejlepší učitelé.

Takže dnes naši synové jsou téměř jako manžel. První je dokonalá kopie malého „nerváka“, takže manželovi za odměnu ukazuje zase jeho zrcadlo, no a já to sleduji. A samozřejmě se z toho učím. Vše, co se v mém životě objevuje a co mi přichází, jsou pro mě výzvy. Hledám způsoby, jak to zlepšit a zároveň přijímám, že se to z nějakého důvodu děje. Také jsem vděčná za náš KURZ ÚSPĚCHU, který společně vytváříme a nejvíce se na něm samozřejmě učíme my sami. Tento kurz je zaměřený na osobní rozvoj, na všechny 4 pilíře v životě, které je potřeba mít v rovnováze – PROSPERITA, VZTAHY, PROFESE a ČAS PRO SEBE. Pokud někde věnujeme méně energie nebo vůbec, pak se nám to odrazí v jiné oblasti a my se divíme, že nám daná věc ubírá tolik energie. Řekla bych, že nejvíce co lidi zajímá, jsou vztahy, a proto tento článek je zaměřený na vztahy.Více o kurzu Úspěchu zde

Po čase, když jsem se zaměřila na sebe a ne na své okolí, na to, jak bych všechno a nejlépe všechny kolem sebe změnila, pak teprve jsem začala pozorovat změny i kolem sebe. Nejen uvnitř sebe. Naučila jsem se ODPOUŠTĚT, což není až tak jednoduché. Protože často si myslíme, že jsme odpustili, ale máme to tak pouze nastavené v hlavě. Srdcem jsme ve skutečnosti neodpustili. Poznáme to tak, že na danou věc nebo člověka již nemyslíme a pokud se nám tam přece jenom vkrade myšlenka, tak nám to nevytváří žádné emoce, ani ty divné pocity v břiše nebo na srdci. Naše poslední lekce kurzu úspěchu byla právě o ÚSPĚŠNÝCH VZTAZÍCH. Když jsme ji s Kačkou vytvářely, tak jsem si opět mnoho věcí uvědomila. A vlastně i Kačenka. Bylo to tak fascinující, jako bychom to slyšely poprvé, ale vlastně to všechno víme, tak jako většina populace, JEN TO POŘÁD NEDĚLÁME….. Jak je možné, že na tak důležité věci si nenajdeme „čas“, ale najdeme si čas na to opačné. Stěžovat si. Vždyť to stojí stejně času, děláme to v průběhu života – v práci, doma, s rodinou, přáteli, ve volném čase, na zahradě, prostě všude, kde jsme. Jen tomu přece jenom musíme věnovat něco navíc, a to je naše POZORNOST. Je to krásné moto: Čemu věnuješ pozornost, to roste. Buď ji věnujete práci na sobě nebo opačně. Jiná cesta není. Víme, že pro dobrý rozvoj vztahů je třeba komunikovat, ale většinou naše komunikace vychází z argumentů. Z obhajování si našich zájmů a pravdy. Nenaučili jsme se opravdu poslouchat druhé. Moc rádi dáváme rady a vždy přesně u druhých víme, jak bychom tu danou situaci řešili, ale sami si často poradit nedokážeme. Dostaneme se do slepé uličky. Jak je to možné? Odpověď je jednoduchá. Protože venku to vidíme jasněji. Je to krásně vidět. Ale pokud se na stejnou situaci podíváme dovnitř, do našeho nitra, tak tam nehraje roli vnější nezávislý pohled, ale hrají roli emoce, které nejsou moc dobrým rádcem řešení situace. Často to při komunikaci dvou lidí vypadá jako na tenisovém kurtě. Každý čeká na odpal, aby se mohl začít obhajovat. Protože vždy ten náš pohled je správný. A je z toho hádka. Energie stoupá a nikomu z toho nakonec není dobře.

Jedním z nástrojů pro zlepšení vztahů je SRDCOVÝ ROZHOVOR. Je to hra, kterou jsem si zahrála doma se svým mužem i dětmi. A můžu říct, že výsledek se ani nedá popsat. Ten se musí zažít. Je to nástroj k tomu, abychom se naučili naslouchat tomu druhému, protože pouze ten, kdo drží srdce, může mluvit. Ostatní musejí mlčet a poslouchat. Je to úžasný nástroj na zklidnění jakékoliv situace nebo pro zjištění potřeb toho druhého. Tím, že jen nasloucháme, se učíme také respektu ke druhému. Necháme ho projevit jeho názory, jeho zlobu, emoce….. A už jen tím, že se může vypovídat a říct, co se mu vlastně nelíbí, si člověk uleví. Upustí páru v hrnci. Nejdříve to byl mazec, kluci se hádali, manžel se netrpělivě vrtěl, ale mě to neodradilo a trpělivě jsem situaci kočírovala. Po hodině srdcového rozhovoru byl KLID. Nikdo už neměl potřebu ani mluvit, natož se hádat. Každý jsme řekli, co se nám nelíbí a co bychom chtěli zlepšit, případně proč často reagují, jak reagují a pro ten večer bylo vyřešeno. Takový klid u nás snad nikdy nebyl. Kluci ani nechtěli na počítač či televizi. Starší, 11-ti. letý syn plakal. Řekl, že je vděčný za srdcový rozhovor a že se v něm něco otevřelo.  Jedním slovem ZÁZRAK.

ŽIVOT JE PŘESNĚ TAKOVÝ, JAKÝ SI HO UDĚLÁME.  Pro mě je krásný se vším, co nabízí. Láskou, štěstím, bolestí, trápením, radostí …. Přeji všem ÚSPĚŠNÉ ZVLÁDÁNÍ VZTAHŮ

Autor článku Kouč Petra Jbaili

více o jejím příběhu zde