Věříme, že pro Vás budeme inspirací 
i partnery
na Vaší cestě za zdravějším 
životním stylem.

Další setkání s Marcelkou z hor

Když se mě moji přátelé ptají, jaké to je, setkat se s Marcelkou, jestli to stojí za to, odpovídám s úsměvem na rtech. Nic neočekávej, zní má rada, stejně tak bylo poprvé řečeno mně. A prostě si uvědomuj. Teď, v tuto chvíli. Setkání s Marcelkou je totiž pokaždé jiné a přitom tak stálé a blízké, nelze to popsat, musí se to prostě prožít.

Každý z nás tato setkání vnímá jinak, každý má ten svůj důvod, proč přijít. No a někteří prostě jen cítí, že by tam měli být.

Setkání s Marcelkou se tentokrát uskutečnilo na místním hřišti v Bordovicích. Lidé se pomalu začali scházet a řadit se do fronty. Opět se nikdo nepředbíhal, nestrkal. Kolem mě se všichni usmívali, objímali. Už nás bylo tak šedesát a stále přicházeli další a další. Lavičky se pomalu obsazovaly a mohlo se pomalu začít. Honem ještě aloe nápoj, první ranní pozdravení od pořadatelů z centra Radosti (vřelý dík všem) a už jsme viděli, jak Marcelka s Romkem sestupují ze schodů a zaplňují náš kruh.

DSC_0233

Nevím, jestli říkat, že nám počasí nepřálo. Ano, bylo chladno, foukal studený vítr a obloha byla místy jako politá modrým inkoustem, ale i přesto si myslím, že počasí bylo právě takové, jaké mělo v danou chvíli být. Bez toho bychom si totiž neuvědomovali, že naše mysl nám může přeci jenom trochu pomoci a zimu vnímat i jinak, než jen drkotáním zubů. Někdy je ale potřeba pomoci i tělu a tak nám Adélka (kouč z centra Radosti, jedna z mnoha úžasných lidiček) donesla haldu mikin, teplých dek a hřejivým slovem nás všechny mile přivítala. Na chvíli se všude kolem linulo horko. Všude kolem nás a také přímo v nás…

Je pravda, že teploučký termo čaj od Herbalife byl náš věrný pomocník, dokonce jsme si v té nejkrutější chvíli dali kolečko po místním hřišti (opět se poznali „Herbalajfistky“ – jak nám s chutí říkám, prostě holky nadšené pro jakoukoliv aktivitu). Sice na nás někteří koukali trošku vyjeveně, ale proč prostě neodhodit zábrany a něco pro sebe udělat? Že to není „normální“ a že se vám mohou ostatní posmívat? Upřímně, to je ale jejich problém. Dali jsme si kolečko pro zahřátí, rozproudili jsme krev a hned zase tiše usedali na lavičku, aby nám nic neuteklo. Vrátili jsme se právě včas. Marcelka popisovala jednu z mnoha příhod, tentokrát o malé holčičce, která jí položila tuto otázku: “ Marcelko, a jak vlastně tvoří Bůh?“

Kdo z nás by nechtěl slyšet odpověď, kolik z nás už si tuto otázku položilo? Jelikož šlo o velmi malou holčičku Marcelka začala koníkem. „Víš, jak vypadá koník? Jak je hebký? Jakou má barvu?“ takhle to pokračovalo a dívenka si pomalu vytvořila dokonalou iluzi koníka. Jakoby tady byl, jen si na něj sáhnout. Když na něm seděla, cítila jeho vůni, viděla jeho vlající hřívu a sama se nechala unášet tou představou, přišla odpověď: „Tak takhle tvoří Bůh“. No není to krásné?

Sluníčko se na chvíli ukázalo, paprsky se nám opíraly do tváří, které jsme mu s chutí nastavovali. Vykouklo zrovna v čase oběda, ale jen na malou chvilku. Zřejmě aby holky našly cestu při roznášení koktejlů. A tak jsme naplnili i své žaludky, stejně jako jsme si naplnili svou mysl tím, že si uvědomujeme. Je důležité si tato slova neustále připomínat, až se stanou samozřejmostí, až si opravdu uvědomíme, že jsme. Tady a teď. Že necháme odplout minulost, jako když shoří kus papíru, a je tak nenávratně pryč. Že se nebudeme stresovat budoucností a upínat k ní své touhy. Protože teď a tady je ten nejdůležitější okamžik našeho života. Žít každou minutou, sekundou  a vnímat.

Ten, kdo se již s Marcelkou setkal ví, co je to ta židlička. Proč na ni usednout, jestli se odhodlat. Já jsem cítila, že potřebuji jen jakési ujištění, souznění a nepatrné přikývnutí, že má cesta je správná, že to, co konám teď je opravdu to, co mám. Usedla jsem tedy již po druhé na židličku. Marcelka má opravdu čiré oči a já věřím, že i stejně čirou a krásnou duši. Při prvním setkání jsem v jejich očích viděla louku, rozprostírala se do daleka. Neskutečně mnoho možností, říkala jsem si. No a tentokrát ta louka byla všude kolem nás. Marcelka se začala smát, protože viděla, že jsem pochopila, že ta louka jsem já. Ta louka jsi ty. Ta louka je v nás. Stačí se jen správně dívat.

 

Autor Dagmar Bergerová

Komentáře

    Přidat komentář

    * Nezapomeňte na povinné pole.