Věříme, že pro Vás budeme inspirací 
i partnery
na Vaší cestě za zdravějším 
životním stylem.

Není dobro, ani zlo

Jedno „obyčejné“ nedělní ráno s „neobyčejnou“ Marcelkou z hor.

Je neděle ráno a já vcházím do Wellness Centra Radosti ve Frenštátě p.R. Dřevěné schody mne vedou, jak jinak než vzhůru, a s každým dalším krokem tak narůstá má nervozita. Není se čeho bát, ba naopak. Jsem tady, abych se viděla s Marcelkou a našla alespoň malý kousek sebe sama.

Všude kolem je spousta lidiček, někteří se již znají a vítají se pevným obětím. I mě se dostává tohoto vřelého přijetí a pokud se s někým vidím opravdu poprvé, snažím se jej uvítat alespoň hřejivým úsměvem. Stavím se do řady přede mnou a proud nás vede do místnosti vpravo, kde odevzdáme požadovanou sumičku a na oplátku dostáváme náš první dnešní nápoj s aloem. Vše je ve správném chodu, jako dobře promazaný stroj. Nikdo se nepostrkuje, nepředbíhá. A tak, když je čas jít dál, jednoduše si vezmu čajík, který mi s dalším rozzářeným úsměvem připravil kdo jiný než „naše“ Zuzka (pevná stálice Centra). No a jednoduše odcházím do vedlejší místnosti, žádný spěch a chaos se nekoná.

Židle jsou již obsazené, usedám tedy na zem, kde je spousta polštářků a karimatek. Později mi Adélka (jedna z mých nejmilejších koučů Centra) přináší další židli a má záda jsou jí za to neskonale vděčná. Rozhlížím se kolem, pohledem se zastavuji u Marcelky. Neznám ji osobně, ale vím, že je to ona. Vedle ní sedí její manžel Romek. Na první pohled je vidět, že sem jednoduše patří. Pevně doufám, že sem patřím i já.

Všude kolem je slyšet tiché šeptání, někdy radostné výkřiky. Ale zároveň tu panuje jakýsi klid a harmonie. Když už se usadí i poslední návštěvník, Marcelka nás přivítá a požádá, abychom se všichni ztišili. Je zde asi šedesát lidí, všichni si sdělují své pocity a zážitky z běžného života a najednou vše utichne. Není třeba zvyšovat hlas, ani nikoho napomínat. Jsme zde a jsme zde proto, že to tak má být.

„Nic neočekávej!“ To jsou první slova, která se mi zaryjí do paměti. A smích. Marcelka se směje hlasitě, strhává sebou další a další, kteří se k ní přidávají. Není to nucené, je to prostě jen spontánní reakce. Ledy jsou prolomeny a pokojem se začíná prolévat energie. Je skoro až hmatatelná, jen si na ni sáhnout. Doslova přetéká z jednoho člověka na druhého, mísí se s další a další energií. Sílí a tryská. Spojuje se v jednu a mně dochází, že vše je opravdu jen jedna energie. Nic víc, nic míň.

Marcelka vypráví o tom, že není zlo a není dobro. Je pro mne těžké tomu uvěřit, vždyť když se rozhlédneme kolem sebe, zlo je všude a poslední dobou mi připadá, že je i v každém, dokonce blízkém člověku?! Chce se mi oponovat a vykřiknout svůj osobní názor, ale raději se zaposlouchám dál. Když si UVĚDOMÍM, pak POROZUMÍM. Ano, její slova dávají smysl, její vysvětlení se najednou ztotožňuje i s tím mým. Jak lehké a prospěšné je změnit názor Cítím, že se tak děje a tuto změnu po dlouhé době opravdu vítám.

A pak ten strhující příběh o medvědovi. Ne, nebudu ho tady prezentovat, neodhalím jeho skutečnou podstatu. Snad jen jedna maličkost. Na setkání byla i Kačka (další prima kouč centra) a její dvě opravdu velmi živé dcerky. Když přišla řeč na medvěda, Nikolka s Terezkou najednou seděly klidně a dokonce se jedna z nich nebála zeptat, jakže to s tím méďou vlastně je? A já jsem si řekla, tak vida, tohle je to, když žijeme v jednom přítomném okamžiku – tohle je to správné UVĚDOMOVÁNÍ SI SEBE SAMA. Nebyly to žádné kouzla a čáry, ani je Marcelka nijak nezhypnotizovala, jak by si mohli někteří z vás myslet. Děvčátka prostě jen v tu danou chvíli BYLA.

Minuty se mění v hodiny, čas nás neúprosně žene kupředu. Doposud jsme živili ducha, a je na čase vyživit i naše těla. Koktejl přišel jako na zavolanou, je připravený se špetkou lásky a s velkou dávkou živin.

Posilnění, jsme znovu a opět schopni naladit se na tu společnou vlnu a mnozí z nás usedají na židličku. Ta stojí před Marcelkou a záleží jen na nás, jestli se na ni posadíme a nahlédneme o kousek dál. I já sbírám odvahu, bojuji se strachem i přesto, že si opakuji, že o nic nejde. Jestli tam mám jít, půjdu a jestli ne… není ještě můj čas. Nakonec se ale zvedám a mé tělo mě doslova nese k ní. Marcelka se mi upřeně dívá o očí, drží mne za ruce. Mlčíme.

Vnímám, jak mi doslova buší srdce, ale za malou chvíli je vše jinak. Rozbrečím se. Dnes jsem to JÁ. Je to pro mě natolik silné, že to ani nelze vypsat slovy. Mělo to tak být. Stalo se. Stydím se za svoji nudli u nosu (opět mne dostihlo dětství a má touha po vnější dokonalosti, za kterou se dá schovat vnitřní svět), ale Marcelka se na mne usmívá. Její jasně modré oči mi jiskří celým tělem. Začínám se usmívat. V tu chvíli VÍM.

Přijímat a dávat. Ne JEN brát a ne JEN dávat. Obojí ve stejné míře, tak jak to chceme my,  ne jak to po nás chtějí druzí. Není sobecké myslet nejdřív na sebe, pokud chceme pomoci druhým, musíme sami být silným stromem, aby se naše větve neohýbaly, ale dokázaly být tou pevnou oporou.

Najednou mám spoustu otázek, už nehledám tu nejdůležitější, tu, která má přednost. I ostatní kolem se „probudili“ a neváhají se zeptat. Přichází na řadu témata snění, pocity strachu, bolesti, osobního zdraví, ale i otázka drog a samotných meditací.

Je na čase se rozloučit. Stojím ve frontě na poslední objetí s Marcelkou i s Romkem. Vybaví se mi doba před mnoha lety, kdy jsem stála také ve frontě, ale na banány a pomeranče, za ruku mne držela má maminka. A napadá mě, že toho dobrého bylo vždy tak nějak poskromnu, ale o to víc se na to člověk dokázal těšit a ocenit to. Ale po dnešním dopoledni opět přehodnocuji své myšlenky, protože to čekání a obavy jestli se dostane i na nás, mi ukazují, že nic není samotné dobro ani zlo. A že nezáleží na tom, jak danou situaci pojmenujeme, záleží přeci na tom, co nám dá a jak ji prožijeme.

Na závěr tedy opět použiji Marcelčina slova a snad se na mne nebude zlobit, když je rozvinu tak, jak je vnímám já. Není nutné sedět v pozici lotosového květu se zavřenýma očima, abyste si místo uvědomování sebe samých uvědomovali spíš jen to, jak vás kvůli této nepřirozené pozici bolí záda. Nezáleží kde jste, kým jste. Je důležité si nejdříve uvědomit, že JSTE. A vše pak přijde samo.

Také chci poděkovat Zuzce, Adélce, Katce, Peťce, Honzíkovi a jiným, že mi umožnili tento skvělý pocit zažít a prožít. Mám vás ráda.

Další setkání s Marcelkou z hor je naplánované na 15.června – opět v neděli a věříme, že se nám podaří najít místo někde na louce s fajn zázemím.

Komentáře

    Přidat komentář

    * Nezapomeňte na povinné pole.